O fatálních následcích mého školícího pobytu na Moravě vyprávěl již druhý příspěvek na tomto blogu. Vyjádřila jsem tam mimo jiné údiv nad tím, že můj rozvážný partner se opravdu rychle rozhodl si mne vzít. Dnes vám povím o tom, co ho tehdy téměř doslova nakoplo k této akci.
Jestli tak jako já nesnášíte filmy či knihy střídající časové roviny, omlouvám se. Dnes tímto stylem budu vyprávět.
Nejsem nijak dojímavý typ a slzy do očí mi nejčastěji vhání průvan v metru. Na konci události, o níž vám dnes povím, jsem však stála jako opařená a se slzami na krajíčku. Tu středeční noc jsem totiž na baru školícího centra kdesi stovky kilometrů od domova svým kolegyním líčila, kterak jsem před třemi dny málem zabila svého životního partnera.
Na školení jsem odjela v pondělí ráno. V úterý mi přítel do telefonu sděloval, že štěně je v pořádku, navařené zásoby jídla zatím dostačují, ale při jejich ohřevu zlobí mikrovlnka. "Hmm, to je divný, tak ji radši už nezapínej a ohřej si to na plotně," navrhovala jsem.
Další den, tedy ve středu, volal přítel znovu. "Zlatí, je to fakt divný, mikrovlnka nefunguje a už nesvítí ani lustr v kuchyni." Ihned mi blesklo hlavou, že oba problémy, ač se týkají kuchyně, spolu nemohou souviset skrze vypadlou část jističe, protože kuchyň-zásuvky a kuchyň-světla jsou dva různé okruhy. Tak to taky líčím partnerovi do telefonu a jsem na sebe coby dceru z ryze elektrikářské rodiny fakt pyšná.
 |
| precizní dělení okruhů na našem elektroměru je zásluhou mého přešikovného tatínka |
"Jasně, taky si myslím, že závada bude někde jinde..." souhlasil Honza.
Na cestě k baráku!
Sprostě mluvím maximálně dvakrát do roka. V ten moment jsem tak vyčerpala zásobu těch úlevných vulgarit na několik let dopředu.
Abyste rozuměli: Přednedávnem jsme si pořídili štěně, které ze všeho nejvíc bavilo hrabat v kypré kůře a rašelině rododendronového záhonku. To spolumajitelku zahrady dohánělo k šílenství. V neděli odpoledne, pár hodin před odjezdem na školení, jsem tak pověřila manžela, aby vrátil na místo mnou dříve odstraněný plůtek, jenž v rozích záhonu kotvil k tyčkám z podivné slitiny kovů, která podle zelené koroze obsahuje i měď. Přítel zatloukl 3 ze 4 tyček do země tak, že sahaly akorát do výšky plotu. Čtvrtou, hned vedle cestičky kolem domu, nechal asi 20 cm trčet nad okraj plotu. "To je teda blbý, zatluč jí tam pořádně," komandovala jsem přítele. "To nejde, tam je asi nějaký kámen," namítal. "No tak do toho prašť pořádně," nedala jsem se. A tak i přes odpor poslední tyčku zatloukl. Pak jsme k ní za pomocí drátků přivázali železný plot a bylo hotovo.
Teď už asi tušíte, že to, co vadilo v zatloukání plůtku nebyl kámen, ale přívod elektřiny do domu, který jsme zdárně prorazili "měděnou" tyčí. Asi netřeba dodávat, že když to došlo nám, krve by se v nás nedořezal. Naši andělé strážní si tu neděli pořádně mákli, aby zubatou s kosou, která už nás držela za rameno, odehnali.
Nevím, co se dělo pak v hlavě mého drahého, který mne možná právem proklínal, možná se jen radoval z pokračujícího života. Já byla v šoku, provinilá a zároveň šťastná, že žijeme. Tuším, že on se prostě zbláznil, protože se mi později přiznal, že ačkoli ho elektřina díkybohu nekopla, nakoplo ho to k žádosti o mou ruku, protože když už se mnou přežil tohle...
Zajímá-li Vás, jak to s elektřinou v domě dopadlo, pak vězte, že i tentokrát nás spasili mí báječní rodiče, kteří už za tmy nasedli na kola, přijeli k nám a do pozdní noci pracovali na nápravě všeho mou vinou zpackaného. Jestli jsem se do téhle rodiny plné elektromontérů a elektromechaniček z povolání dostala záměnou v porodnici, jak to občas vypadá, můžu být jedině ráda!
Možná ani Honza není tak úplně šílený a vzal si mě kvůli tchánovi a tchyni. Kdo by si takové ochotné šikuly v rodině nechal ujít?
Žádné komentáře:
Okomentovat