Včera se mi to přihodilo zas. Pohltila mě postel. Je
nejmagičtějším kusem nábytku. Když se zamyslím, dochází mi, že už její původ je
obestřen tajemstvím.
Byla levná, ale dost vysoká, aby se pod ni v budoucnu vešlo
dost krámů. Splnila tak dvě kritéria, která jsem měla pro nákup postele. Koupila
jsem ji přes Aukro od truhláře, který mi ji na vlastní náklady přivezl až domů
několik set kilometrů. Nedodal k ní však žádný návod, jak ji smontovat,
ale přislíbil jej poslat e-mailem. Když
jsme si pak (stále bez návodu) při montáži nevěděli rady, e-mail pana truhláře
už nefungoval a na Aukru po něm nebylo ani památky.
Zbyla nám jen kouzelná postel. Má tu schopnost, že často,
když jdu kolem ní, záhadným způsobem mě k sobě přivábí, já do ní upadnu a
spím a spím a spím a nic a nikdo mě nevzbudí.
To je ale jen půlka kouzla. Zatímco já spím, u nás v bytě
se zjevuje hrdina domácích prací, kterému říkáme Supermuf.
Supermuf se
vlastně tak docela nezjevuje, jako se v něj mění můj manžel, přezdívaný
Muf. Přišla jsem na to tak, že jej občas něco usvědčilo, že si Supermuf k provedení domácích prací
půjčil manželovo tělo. Manžel sám o sobě by se však domácích prací nikdy
dobrovolně nedotkl, na to ho znám příliš dobře a žádám příliš marně.