Pes: očekávání vs. realita

Největší kočkomil pod sluncem s odporem vůči psům, tedy já, se stane psí paničkou? No dobře, když už jsem se do toho nechala vmanévrovat - o tom jak a kým (i když to kým je asi jasné) Vám povím příště -, tak se té role ujmu s grácií, říkala jsem si. Každopádně na sobě nedám znát, že porušuji své celoživotní krédo a zásadu, že to páchnoucí chlupící stvoření mi nesmí přes práh. Když už to musí být, budu se tvářit radostně. Ostatně, existují okolnosti, které mi k tomu dopomohou.

Očekávala jsem totiž:

Potvrzení si své neústupnosti

Psí oči ať si zkouší, jak chce. Já nepovolím, to vím jistě! Od linky nikdy nic nedostane... neboť ani k lince se nedostane, protože jen když budou mrazy, že by psa nevyhnal, bude smět do předsíně. Jinak bude venku. A basta.

Relax duševní

Budeme se procházet po lesích, sedět na pařezu na mém oblíbeném místě, chytat lelky a "povídat si" o nesmrtelnosti chrousta.

Relax fyzický

Kvůli psovi odložím oblíbené silniční kolo a vezmu na milost kolo horské a budu vyrážet na vyjížďky mezi poli a lesy v okolí v doprovodu psa běžícího vzorně vedle kola.

Promenádu ulicemi maloměsta

Obuji si ty nejvyšší lodičky, obléknu šaty a klobouk, který je příliš výstřední na to, abych jej nosila do práce a po pečlivě vydlážděných chodnících našeho maloměsta vyrazím pomalým krokem s načesaným psem vykračujícím po mém boku na povoleném vodítku. Řeči typu „tuhle roztrhanou bundu ještě nevyhodím, na procházky se psem bude dobrá“ mi budou i nadále k smíchu.

Uvolněná punčocha byl jediný oděvní problém, který jsem si připouštěla.

Kdo máte zkušenosti se psy, asi tušíte, že realita chování psa je mnohem méně lyrická a že se mi pramálo z mého očekávání splnilo.

Psa jsme si přivezli začátkem května 2014, kdy bylo chladno – tedy dle mých kočičích měřítek (tzn. teplo je jen při ležení na sálajícím radiátoru). Štěně sice chtělo být venku a nechat si čechrat kožíšek ledovým vánkem, ale my ho chtěli mít pod dozorem v pro nás přívětivějším prostředí. Štěně jsme proto brali do vytápěného bytu. A co víc, svolila jsem ke vstupu štěněte do obýváku, posléze dokonce na gauč! Hanba mi. A dobrůtky od linky? Ne, Honzo, to mi vážně sýr a šunka padá na zem omylem! Zásadní chyby číslo 1 aneb sbohem má nesmlouvavosti.

"Omrzlé" uši, větrem rozcuchané vlasy a štěně si spokojeně spí na betonu...

Pes a les, to jde k sobě. Jsou tam srny a zajíci, které Ciri (tak se naše čtyřnohá láska jmenuje) ráda pronásleduje. Takže ji musím mít na vodítku. Ani to jí však nebrání šílet, trhat vodítkem až mi loupe v kloubech a škube v mých zakrnělých svalech. Sbohem poklidné rozjímání.

Ale jo, občas i pokecáme.

Ciri je milý, přátelský, nevinný a tituly za poslušnost ověnčený ovčák. Přesto pohled na jejích 63 cm v kohoutku děsí pocestné či úzkostné páníčky nervózních jorkšírů široko daleko. Já to respektuji, a proto v dohledu čehokoli živého držím našeho superenergického psa na vodítku. To jaksi vylučuje společné vyjížďky na kole. Jak dopadl náš pokus o běhání, už jsem psala. Nuže, sbohem společné sportování.

Coby parťák na tůry je nejlepší.

Co se ovšem povedlo, byl výběr psa po estetické stránce. Stále se ujišťujeme, že naše bílá princezna je nejkrásnějším chlupáčem ve městě. Reprezentativní procházky by se tak nabízely, jenže v tom zas Ciri prosadila svou. Trochu se obávám, že za to můžu já, neboť jsem ji už v útlém štěněcím věku nutila chodit na vycházky, a protože se jí nechtělo, popotahovala jsem ji na vodítku za sebou a chválila, když popoběhla. (Ostatně, že co se štěně naučí, dospělý pes jako když najde, platí i u mazlení se u paničky na klíně.) Teď tedy tahá ona mě a možná marně očekává, že jí krom nadávek i pochválím, jak hezky rychle jde. Když jí pouhé tahání omrzí, začne na mě skákat, kousat a trhat mi rukávy, tkaničky nebo nohavice… Co Vám budu povídat, jsem ráda, že mám jedny staré kapsáče a po sousedce obnošenou bundu, které nějaké to natržení neuškodí. Sbohem vycházkové šatičky a nepohodlné lodičky.

Abych byla fér, musím přiznat, že mít psa má i své výhody. Jak říká manžel: „pes na rozdíl od ovce sice nedává mléko, kůži a maso (náš teda určitě ne!) nebo vlnu (to zas náš jo), zato ale dává radost!“ a to je setsakramentská pravda. Tak nějak zjišťuji, že k pocitu blaha vlastně není potřeba extravagantní klobouk nebo neústupnost vždy a ve všem. Tu ničím nepodmíněnou lásku a hlavně nikdy nekončící dobrou náladu chci taky umět!