Mé dětství bylo nádherné. Dokud s námi byla máma doma,
chodili jsme denně navštěvovat prarodiče. Pak jsme u nich trávili víkendy a
prázdniny. Děda kutil všelicos v dílně. Babička zase obhospodařovala skleník,
zahradu a záhony květin i zeleniny. Společně pěstovali mnoho plodin na poli a
chovali zvířata, která se nesměla pojmenovat, protože byla na jídlo.
Dětství, to je pro mě bezstarostný čas u prarodičů prodchnutý
vůněmi zapařené země ve skleníku, trávy a sena pro králíky, čerstvě namletého
šrotu pro drůbež, brambor vařených ve slupce pro prase, chutěmi žlutých rajčat
(která pro mě babička pěstovala, protože červená mi nechutnala), zmrzliny z právě
dozrálých jahod, pečených malých brambůrků s pažitkou, všech těch
zabíjačkových dobrot a mnoha a mnoha dalšího…
Tolik jsem to všechno milovala!
Děda byl vždycky cholerik. Babička oproti němu klidná a
trpělivá žena. Báječně se doplňovali a milovali do poslední chvíle svého 56 let
a 12 dní trvajícího manželství. Bylo to vidět. A dost lásky jim zbývalo i pro
nás, ostatní členy rodiny.
Často mi například nabízeli, abych se, v případě, že na
mě „budou doma zlí“, přestěhovala k nim. Možná to ani nečekali, ale já to
udělala. V půlce střední školy jsem se rozhodla, že v touze po
vlastním pokoji a soukromí se přestěhuji od rodičů k prarodičům. Babička s dědou
byli šťastní a já taky. I čas, kdy už jsem dítětem nebyla, mám proto dosud nejvíc
spjat s babičkou a dědou.
Odstěhovala jsem se od nich, až když jsem začala bydlet s Honzou.
U prarodičů jsem tak prožila své největší životní eskapády, jako byl rozchod s prvním
přítelem, kterého prarodiče dobře znali a který u nás trávil hodně času, nebo
ukončení vysoké školy. Prarodiče byli vždy hrdí na všechny mé úspěchy a
podporovali mě. O to horší pro mě bylo vědomí, že je možná zklamu. Nikdy se tak
ale nestalo. Pokaždé mě překvapili tím, s jakým nadhledem a klidem se
dokázali dívat na věci, které pro mě v tu chvíli znamenali konec světa. Vždy
mě uklidnili a podrželi.
I když dnes už se na práce na zahradě nebo pojídání většiny
zabíjačkových laskomin dívám s odporem (Krvavá polívka? Brrr…), má vděčnost
a láska k mým nejbližším přetrvává.
Možná také proto, když jsem se před pár dny byla loučit s babičkou,
a všichni kolem plakali, nebyla jsem schopna uronit slzu. Jen jsem cítila
ohromnou tíhu na prsou a před očima se mi zatmělo. Nedokázala jsem stát a
přihlížet, jak její duši, tu nejlaskavější a nejveselejší ze všech, které jsem
kdy potkala, odvádějí andělé s sebou do onoho lepšího světa, který nezná
bolest. Nyní mi nezbývá, než se s ní střetávat ve vzpomínkách. Budu to
dělat ráda, protože jsou všechny nejen voňavé a sladké, ale především plné
babiččina věčného úsměvu.
A tak jestli chcete, usmějte se na nebe se mnou, a jestli ne, usmějte se aspoň na sebe se svými blízkými.
Krásně napsáno a máme to velmi podobné... Taky jsem prožila dětství přímo s prarodiči, protože máme s našima dvougenerační domek. Pamatuju si dokonce i dobu, kdy mi byly třeba čtyři roky - ráno jsem vstávala jako první a šla nahoru k babičce a vlezla si k ní do postele a ona mi pak k snídani udělala kakao, na kterém plavaly duhové bublinky (až ve dvaceti mi došlo, že to bylo proto, že špatně oplachovala nádobí od jaru). Děda byl taky kutil a já s ním často trávila hodiny v dílně, kde mi vyprávěl, jak stavěl náš dům, paneláky v Ústí a dokonce Ještěd! Babičku pořád vidím, jak klečela půl dne v záhoně nebo jak jsme spolu chodily na louku sekat trávu pro králíky. Zemřela před pěti lety a doma ji stejně pořád všude vidíme..
OdpovědětVymazat