První rande miss naivky

Jestli si tohle někdy přečtou mí rodiče, tak se zabíjí a hned potom zabijí mě. Přesně v tomto pořadí. Vím to, protože jako rodič bych udělala totéž.

Moje první rande byla učebnicovými příklady toho, do čeho by se mladé dívky neměly pouštět. Protože při mně stál celý regiment strážných andělů, můžu se s Vámi dnes, s dostatečným časovým odstupem, podělit o příběhy své někdejší nezměrné prostomyslnosti.

Za široko daleko nejnaivnější stvoření se považuji ještě dnes. Jak proto nazvat své chování v době okolo svých 18 let věku ani nevím. V té době jsem podstupovala aktivitu zvanou randění. 

Petr byl první chlapec, se kterým jsem se pokoušela randit. Filmový fanoušek mě - jak jinak - zval do kina. Měl však podivný problém, ke kterému se mi časem i otevřeně přiznal, že nemohl na rande dorazit sám. Jsem naivní, ale ne úplně blbá. Přiznávat se ani nemusel. Ty kamarády na každém domluveném rande jsem opravdu nepřehlédla. Zvlášť, když si Petr držel zdrořilý odstup, zatímco jeho kamarádi mi chtěli zkoušet oblečení z výloh, kolem kterých jsme procházeli, nebo testovat, jestli lesk na mých rtech lepí. Po pár schůzkách a seznámení s několika jeho přáteli jsem už nějak neměla "čas" na další rande ve třech. Ty DVDčka s filmy, která mi půjčil, abych si samostudiem doplnila filmové vzdělání, už jsem mu ani nevrátila. 

Jakub byl o deset let starší než já. První rande jsme si dali na lávce v Troji. Zem pokrýval sníh a Jakub se rozhodl prolomit pomyslné ledy házením sněhových koulí do mé kapuci. 

Promrzlé a zmáčené mi pak navrhl, abychom zašli na čaj. Ochotně jsem souhlasila. V Troji jsem znala jen ZOO a botanickou, takže jsem se nechala vést svým doprovodem. Když jsme se prodrali anglickým parkem na trojský vrch mezi paneláky, znejistěla jsem. Jako děvče téměř z vesnice jsem žádná sídliště neznala. Někde se tam snad skrývá kavárna nebo čajovna... Ale Jakub mě zavedl rovnou k sobě domů. A já, slepice, jsem šla. 

V bytě jsem minula křeslo obložené ponožkami, o nichž Jakub pronesl: "To je na zašití. Čekám s tím na mamku, ale to mi pak budeš zašívat ty." Jasně, v 17 jsem netoužila po ničem jiném než zašívat 27letému chlapovi fusekle. V kuchyni pak stály špinavé zavařovačky, jejichž význam mi Jakub bez váhání osvětlil: "V tom si zatím vozím jídlo od mamky, než mi začneš vařit ty." Ještě líp! A zastřihnout chloupky v nose nebo zapilovat nehty na nohou, aby sis netrhal ty ponožky, bys nechtěl, drahý? Když už se známe celé dvě hodiny, tak proč ne?! 

Když jsem vypila ještě vroucí čaj, rozloučila jsem se a spěchala domů. Jakub se se mnou rozloučil slovy "Ale tos´ mě fakt překvapila, žes´ na prvním rande šla až ke mně domů." "No, tys mě taky překvapil. Když jsi říkal ´pojďme na čaj´ neřekl jsi, že k tobě domů." O překvapeních v podobě velkých očekávání jsem se ani nezmiňovala.

David byl rovněž o něco starší, pracující muž. Zaměstnán byl v jednom z malých pražských divadel. Jak stále opakoval, kolem divadel nejsou peníze. Toto tvrzení podtrhnul, když mě na prvním rande pozval na oběd, a ukázalo se, že pro ušetření finančních prostředků se rozhodl vzít mě na oběd do Ikei, kam měl poukázky na jídlo zdarma. "Uděláme si takový neruinovací den," pravil a oči mu zářily. 

Dopravit se do Ikei nám trvalo přes hodinu. Když jsem po hlavním jídle chtěla využít i druhý poukaz na dezert, řekl David, že to nepřichází v úvahu a že přece nevyplýtváme poukazy najednou, když si díky tomu druhému můžeme udělat ještě jedno podobně povedené rande. 

Po obědě jsem donutila Davida, že si Ikeu aspoň projdeme, než se vydáme zase na dlouhou cestu domů. Dovolila jsem si při tom tu nehoráznou rozmařilost, koupit si svíčku a gumovou stěrku. Závěrem jsem tedy od Davida dostala vynadáno, že jsem tímhle nezřízeným utrácením nabourala náš "neruinovací den".

Vojtu jsem střetla na ICQ úplnou náhodou a ještě to odpoledne jsme se sešli ve Stromovce. Po nějaké hodince procházení Vojtovi zavolal jakýsi kamarád. Vojta se omluvil, že musí  nutně odejít a bylo po rande. 

Za týden se mi ozval znovu s tím, že by mě rád opět viděl. Souhlasila jsem. Kromě toho, že byl sečtělý fanoušek fantasy, ohromoval mě pak nesčetným množstvím historek o tom, jak se kde opil. To už ve mně zanechávalo dojem poněkud méně příjemný a docházelo mi, kam to minule tak spěchal. Na druhém rande jsme se spolu rozjeli do skanzenu v Řeporyjích. Opět "příjemná" hodinka jízdy metrem, kdy jsem přemlouvala Vojtu, že věšet se teď za nohy z tyče nad sedadly není nejlepší nápad a že mu fakt věřím, že to dokáže i bez názorné ukázky. V půlce cesty od metra Vojtovi zvonil mobil. Kamarád. "Hele, promiň, já musím běžet." Otočil se na podpatku a nedoprovodil mě ani zpět k metru. 

Na výzvy k dalším schůzkám obsahující i dojemné vyznání lásky po ICQ už jsem kladně neodpověděla.

Neboť jsem to vše ve zdraví přežila, nebála jsem se už ničeho a s Martinem se poprvé viděla na prvním po internetu domluveném rande s cílem v lesích u Kounova. Jako by to nestačilo, vydali jsme se tam v lednu, v době, kdy platil zákaz vstupu do lesů kvůli silnému větru. Pravda, skrze spadané stromy jsme jen obtížně hledali cestu a turistické značky a na nádraží v Mutějovicích jsme dorazili až za tmy. 

Náramně jsem si ale rozuměli. Ani do lesů se se mnou nebál jít sám. Byl o rok mladší, a tak bez přehnaných nároků na domácí práce. Lístky na vlak zaplatil ochotně sám ze svého skromného kapesného. A hlavně, vydržel se mnou celý dlouhý den až do večera. - A já to s ním na oplátku vydržela pak ještě dva a půl roku.

Zřícenina hradu Pravda - jeden z cílů prvního rande s M.