Možná to má ze studií psychologie, každopádně můj drahý často za své chování viní rodiče. I nyní, pár let po třicítce. Pokaždé namítám "neřeš to, to už je tak dávno" a myslím si něco o alibismu až na půdu.
Jenže co když je to pravda? Co když na tom Freudovi něco je?
Při střetu s vedením vlastní domácnosti si všímám věcí, za které by mě mí šetřiví a ryze praktičtí rodiče určitě nepochválili. Ba dokonce jsem si jistá, že některé by mi zakázali nebo se mi za ně vysmáli. Mám na mysli například to, že:
- si denně myji vlasy,
- myji nádobí pod tekoucí vodou a ještě k tomu v rukavicích,
- vlastním 12 párů lodiček (ostatní boty nepočítaje).
Jako malá jsem nesnášela mytí hlavy. Pamatuji si ten výjev aplikace práva útrpného na osmiletou holčičku dodnes živě.
Máma: "Barčo, ty máš ale mastný vlasy. Kdy sis je myla naposled?" (Pche, jako bych si je snad někdy umyla dobrovolně sama.)
Já vyhýbavě: "Hmmmm... před karnevalem." (Dospělým prý čas utíká rychleji, snad si nevzpomene, že už to bude měsíc.)
Máma zhrozeně: "To už budou aspoň 3 týdny. To ti je musíme umýt." (Kudy uteču nejrychleji?)
Následuje první stupeň tortury - vidím šampon. Tu pekelnou slizovitou tekutinu, co štípe v očích jako ďas. Preventivně řvu.
Druhý stupeň tortury - dovlečení mě do vany. Ačkoli je máma vskutku dobře stavěná a silná žena, na mě ve vaně nestačí. Musí se zapojit i táta. Jednou rukou mě drží ve vaně, na druhé má navlečenou žínku, jíž se snaží zabránit vniknutí šamponu do mých očí. Řvu z plných plic.
Třetí stupeň tortury - napěněný šampon se mi do sevřených očí stejně dostane. Máma se snaží vydrbat mě co nejrychleji a já řvu až se zalykám a rodiče ztrácí sluch.
V tom se rozrazí dveře. Stojí v nich soused ve špinavých montérkách a v obličeji porostlém plnovousem se mu zračí strach. Asi se bojí, že ho rodiče taky vydrbou. Jak ho tak vidím, potřeboval by to víc než já. Takže se bojí oprávněně.
"Proboha, co se tu děje?" ptá se.
"Ale nic, jenom myjeme Barče hlavu," odvětí máma jako by se nepěnilo.
"Aha, tak jo," uklidňuje se soused. "Ale kdyby na tebe byli moc zlí, můžeš bydlet u mě," dodá směrem ke mně soused. Chápu to jako "u mě v garáži můžeš žít zamazaná od oleje, v montérkách a s plnovousem jako já". V 8 letech si neumím představit nic moc horšího a tak si raději budu mýt tu hlavu... A to pořádně, nejlíp denně.
Od dětství se nás s bratrem rodiče snažili zapojit do domácích prací. Každý víkend, mimo jiné, mytí nádobí.
Všechny ty hory z víkendového vaření a hodování se myly podle pevného řádu. Nejprve skleničky, pak talíře a příbory a nakonec to nejmastnější - hrnce, pánve, pekáče. To vše v jedné vodě. Běda, kdybychom si chtěli v půlce pomeje vyměnit opět za vodu!
A rukavice? Nemyslitelný prohřešek. Novačka od naproti prý myje v rukavicích. Babička ji tuhle přistihla, fiflenu!
Toto opatření mě, mého bratra a dokonce i mého muže, který to míval v dětství stejně, donutilo mýt jedině v rukavicích a pod tekoucí vodou.
V dětství jsem si také málokdy vybírala, co si vezmu na sebe. Ne, že bych neměla vlastní mínění, ale rodiče na rozdíl ode mne nezastávali názor, že tepláky se hodí vždy a všude.
Tehdy mi na návštěvu k prababičce máma oblékla šatičky. To bylo v pořádku. K nim mi ale nedovolila si vzít mé skvostné bleděmodré lodičky s páskem přes nárt, barevným prošíváním a s ozdobami ve tvaru malých pastelek. K šatům jsem si musela vzít tenisky!
Vztekala jsem se, brečela, protestovala, jak jen toho je předškolní dítě schopno, ale nic mi nepomohlo.
Naštvání mi vydrželo ještě cestou domů, kdy jsem potkala sousedovic Petru. Bystré děvče si hned všimlo, že se mnou není něco v pořádku: "Co ti je?"
"Musela jsem si vzít tenisky! K sukni!" vysvětlovala jsem naléhavě.
"To nevadí, taky jsem to tak párkrát měla," nepochopila můj problém Petra.
Co k tomu dodat? S nynější sbírkou obuvi všech barev a tvarů už se mi snad nestane, že bych si někdy k sukni musela vzít tenisky.
A za všechno to stejně můžou rodiče!
Máte podobnou zkušenost?
Žádné komentáře:
Okomentovat