Jak člověk stárne, přehodnocuje své priority. To je jasné. Například v jistém věku usoudíte, že nemá smysl chodit kolem horké kaše a je lepší říct všechno pěkně na rovinu.
U mojí babičky se to zlomilo krátce po devadesátce.
Vlastně se jí toho tehdy zlomilo víc. Kromě přístupu k okolí ještě kyčel v krčku. Když zranění překonala, chodili s ní táta a strejda střídavě v rámci rehabilitací na procházky. Tu sobotu kráčela babička s mými rodiči po chodníku domů z procházky. Strejda s tetou jeli zrovna v autě okolo. Když viděli babičku, zabrzdili. Strejda stáhnul okýnko a srdečně pozdravil.
"Františku, proboha, co Ti je? Jsi nemocný?" vytřeštila babička oči na strejdu sedícího v autě.
Všichni přítomní se na sebe nechápavě dívali. Pak prohlíželi strejdu, co by mu jako mělo být. A zase koukali jeden na druhého v naději, že snad někdo pochopil, co babička myslela.
"Ne, nic mi není," odpověděl po chvíli stejda rozpačitě.
"Tak proč máš pod košilí na bříšku ten polštářek?" ptala se dál s nevinou upřimností babička.
"To není polštářek, to je jen břicho. No co, vždyť už mi bylo 60," odvětil strejda a rychle pokračoval v cestě.
O pár dní později nesla babičce ráno cestou do práce máma oběd. Babička jí otevřela, rychlým pohledem zhodnotila situaci a pronesla: "Ty dnes nejdeš do práce?"
"Jdu," odpověděla máma.
"Tak proč máš na sobě noční košili?" nedala se babička.
"To jsou šaty," vysvětlila maminka.
S další "výslužkou" šel pak k babičce táta v pátek odpoledne.
Babička ho uvítala přívětivým "Ty už jsi tu zase? To jsi tenhle týden v práci moc nebyl."
"V pondělí, v úterý a ve středu na den, ve čtvrtek na den i noc a dneska na denní a zítra tam jdu na noc. Jo, tenhle týden jsem tomu moc nedal," neodporoval coby vzorný syn.
Jelikož je teď in dívat se na všechno pozitivně, jsem ráda, že díky babičce mohu své netaktní chování svalovat na geny. Aspoň tedy dokud to babička nenatře i mně a přejde mě tak veškerá sranda.
Žádné komentáře:
Okomentovat