Asi víte, jak to v mysli mladých slečen chodí. Dospívající dívky si představují žádost o ruku s klečícím partnerem u nohou, svíčkami všude, hudbou a potoky slz dojetí.
U mě to bylo trošku jinak. Když si sousedka Petra hrála u okna se záclonami na nevěstu, já vařila tátovi kafíčko a hrála si na sekretářku. Když si Petra lakovala nehty a četla Bravíčko, já skákala přes smetáček s lopatkou, protože podmetené dívky se prý nikdy nevdají.
Naneštěstí muž, k němuž jsem si nakonec našla cestu, byl svatbami doslova posedlý.
Už 6 let před naší svatbou za mnou přišel rovnou s tím, že si mě chce vzít. Neformálně se mě pak ptal "vezmeš si mě?" vcelku pravidelně. "Jo, tak uvidíme za rok ..." odpovídala jsem ledabyle a diplomaticky pokaždé.
S postupem času a sebedůvěry se mi však pod čepec chtělo méně a méně. Osvětlovala jsem partnerovi, jak je svatba zbytečná a jediné, co mě k ní motivuje, je jeho vroucné přání být ženatý. Co bych pro něj já dobračka neudělala, žejo?
Nechápejte mě špatně - nevadilo mi být oficiálně jeho ženou. V sobě jsem ano našemu společnému životu řekla už dávno. Protože pokud mě někdo dokáže 6 let snášet tak dobře, aby si mě i po té době chtěl vzít, zaslouží si, abych ho trápila svou přítomností i nadále. Ale těch cirátu okolo ...
A pak to přišlo. Totiž, já jsem odjela. Dvakrát po sobě na necelý týden na školení na Moravu. Ráda bych řekla, že jsem hned po návratu poznala, že je něco jinak, že jsem hrozně bystrá a empatická ... Ale nebudu Vás tahat za fusekli zas až tolik. Po té šílené cestě jsem byla především unavená a ospalá.
"Tak pojď, zajdem na véču do restaurace, ať nemusíš vařit," navrhoval nevinně Honza.
"Vždyť tam prší, dáme si něco doma."
Ano, to je ten moment, kdy si u filmu říkáte "neeee" (škodolibější "dobře ti tak").
Další den ráno mě probudila ona banální lidská potřeba. Vyběhla jsem do koupelny a rychle se vrátila zpět do postele. Při kontaktu s polštářem okamžitě propadám spánku. Rozespalost však nesdílí přítel. Vine se ke mně a jinak otravuje, něco brebentí a já se to jen snažím zaspat dřív, než do mě z druhé strany začne čumákem šťouchat pes.
Pak, vprostřed toho všeho ruchu, zaslechnu obligátní dotaz, který přichází v pravidelných intervalech aspoň každého čtvrt roku: "Vezmeš si mě?"
"Nojo," odpovídám rozespalým chraptivým hlasem a pootevírám levé oko, aby si nemyslel, že ho jako neposlouchám. Přeci jen po dvou týdnech odloučení bych na něj měla být hodná.
V tom vidím, jak zpod peřiny vytahuje prsten. Zlatý prsten s obrovským smaragdem ... A sakra.
"To jako vážně?" Rázem se probouzím a střízlivím podobně jako když podnapilý řidič skončí s autem v řece. Tuším, že se i děje podobná tragédie.
"No jestli chceš," odpovídá s vědoucím úsměvem.
A já si nestihla ani naklást podmínky...
A tak jsem se tedy zasnoubila. V posteli, v pyžamu, v sobotu, v 7 hodin ráno, neučesaná, akorát vyčůraná - ale evidentně stále ne dost, protože na chlapské uvažování jsem pořád krátká.
Auto vybíral rok a půl, psa vybíral rok, ale požádat mě o ruku se rozhodl spontánně a během tří dní koupil prsten v prvním klenotnictví, do kterého vešel. No, mám teď čas "dokud nás smrt nerozdělí", abych tyhle myšlenkové pochody rozklíčovala. Držte mi palce.
Žádné komentáře:
Okomentovat