Jak jsem si pořídila záclony

Ať už se narodíte do jakéhokoli prostředí, nepřijde vám divné. Berete ho za normu.

Tarahumantským indiánům tak jistě nepřipadalo divné chodit nazí. Aspoň dokud se nepřihnali jezuité z Evropy.

V Čechách 20. století, kde má křesťanství dlouhou tradici, mi trochu divné chodit doma nahá připadalo. 

Ne, nebojte se, nijak moc jsem doma nahá nechodila (ani ostatní členové rodiny). Jen sem-tam. Obvykle když jsem si zapomněla před koupelí osušku na radiátoru v kuchyni. Z koupelny se šlo do kuchyně přes předsíň a obě zmíněné místnosti v přízemí skýtaly výhled do zahrad sousedů a na ulici skrze okna bez záclon. Podle mámy jsme byli taková holandská domácnost, která se prý nemá za co stydět. Táta si zase pochvaloval krásný rozhled (za použití dalekohledu až na několik set metrů vzdálenou opalující se sousedku za řekou). 

Když jsem pak řvala v koupelně, ať mi někdo přinese osušku, že se stydím si pro ni jít promenádou kolem všech těch oken, namítal táta pokaždé: "Kdo by se na tebe prosimtě koukal?". 

Ačkoli mi doma tak často opakovali, že na mě nikdo ze sousedů ani kolemdoucích zvědavý nebude, přijímala jsem tento fakt za sobě vlastní jen pozvolna. Zachovala jsem si ještě krapet toho zdravého studu.

Poslední ostych padl, když mi "to víš, na chodníku stojí celý město, aby se na tebe podívalo" ironicky opakoval manžel při každé příležitosti, kdy jsem z koupelny volala o přinešení osušky z radiátoru v ložnici. 

V pubertě jsem zjistila, že rodiče jsou taky jenom lidi a nedá se jim všechno věřit. Manžel, to je něco jiného. Je dokonalý a má vždycky pravdu. 

Bez váhání si to štráduji po našem přízemním bytě tak říkajíc jak mě pánbůh stvořil. Pro osušku, pro něco na převlečení, cestou něco poklízím a tak podobně. Na mě přece nikdo není zvědav. V tom mám už jasno. 

A navíc - ani po dvou letech od nastěhování nemáme v bytě záclony. To není exhibicionistický trik, jak přilákat víc pozornosti, nýbrž naopak vyústění mého odporu k pracholapačům všeho druhu, které se rovněž ukázalo jako dokonalé matení kolemjdoucích. Snad denně se někdo vyptává sousedů, jestli je byt k pronájmu či naprodej, protože když v oknech nejsou záclony, je jistě prázdný.

(Největší rozruch vyvolalo, když ještě manžel vylepil do okna papír formátu A5. Z ulice málokdo poznal, že se nejedná o inzerát, ale o aršík obtisků na model letadla, který se bělí slunečním svitem, a tak se strhla dosloval lavina zájemců o náš byt). 

Za okny vybydleného bytu by každopádně nikdo nahou ženu nehledal. Tak mě ani nenapadlo zkoumat, jestli na mě zvenku někdo civí.

Jenže při tom všem procházení se po bytě bez záclon dobře vidím ven. A to i bez brýlí na dálku, neboť chodník je od okna jen 3 metry přes úzkou předzahrádku. Z ložnice to mám tedy k protějším sousedům tak blízko, co by i nemehlo jako já dohodilo kamenem. A tak už jsem párkrát viděla, že sem někdo přeci jen kouká.

V domě naproti dlouho nikdo nebydlel. Nynější nové sousedy tvoří dvojice maminka a syn. Chlapec, asi patnáctiletý, je velmi slušně vychovaný. I v obyčejném autobuse se zdvořile ptá: "Dobrý den, smím si přisednout?". Má dogu, kterou pečlivě venčí minimálně každé dvě hodiny procházkou po okolí. Proto se také často vyskytuje před našimi okny.

A přávě jemu, mám dojem, na mne v rouše Evině párkrát padl zrak. Naštěstí jej rychle sklopil, narazil si kšiltovku víc do čela a odeběhl s dogou do parku. Modlím se, aby mu už vážně bylo alespoň přes 15. Mohla bych to jít zjistit. Upéct koláč a jít se jakože seznámit s novými sousedy, ale jestli mě opravdu viděl a nedejbože to ve své nevinné slušnosti řekl doma, nebudu pokoušet žalobu za ohrožování mravní výchovy mládeže ještě víc.

Po nastěhování si sousední dům evidentně žádal mnoho řemeslných úprav. Bylo zrovna horké léto. Zpocená jsem dorazila domů, do našeho bytu, kde se neustále drží klima jako v jeskyni (vlhko a zima). Otevřela jsem okna, abych dovnitř pustila teplo a než se vzduch vymění, šla se osprchovat.

Kdo vynalezl sprchu, by měl dostat Nobelovu cenu. To si říkám denně. Svěží a rozjařená z vyjdu z koupelny (nahá, jak jinak) do ložnice. Venku je krásně. Oknem do kořán hledím do zeleně sousední zahrady, když tam - zedník. Mladý kluk s dredy do půli zad vezl suť na kolečku. Teď ale stojí, drží kolečko a doslova zírá. Já rovněž stojím zkoprnělá a koukám na něj. Ještě chvilku přemýšlím, jestli mě fakt vidí, ale jeho upřený zrak a výraz "no ty vole!" nechávají jen malý prostor pochybnostem. 

A tak jsem koupila a pověsila záclony, protože sice vím, že se na mě nikdo dívat nechce, ale nechci dalším lidem působit nepříjemnosti.