Kozorozi, krávy, komáři a velbloudi

Ačkoli mne lidé často označují za bytost éterickou, elfku, vílu ..., jsem člověk a proto tvor chybující. To vás asi nepřekvapí. Kdo se s tím těžko smiřuje je můj muž. Stále, přes jeho nepochopení, opakuji dokola ty samé chyby:

• Při pečení ochutnávám těsto, a pak je mi špatně.
• Při únavě piji nekvalitní rozpustnou kávu, a pak je mi špatně.
• Přejídám se třešní, broskví, whatever, a pak je mi špatně.
• Málo piju, a pak je mi špatně.
• Když je mi špatně, nevezmu si prášek a je mi i nadále špatně.

V tomto výčtu bych mohla pokračovat dál, ale nechci Vás uvádět v omyl, že je mi nějak často špatně. To se prostě tak občas stane. Znáte to, ne?

Prvních pár let se mě Honza láskyplně ptal "miláčku, proč to děláš?" a doprovodil to soustrastným výrazem obličeje.

Pak pochopil, že nedostane adekvátní odpověď a mé výpadky racionálnosti přechází jen s výmluvným gestem své okouzlující mimiky. Soucit však nahradilo něco, co čtu jako "jsi fakt trdlo".

Zato Honza - (dramatická pauza) - je ztělesněním dokonalosti. Zvlášť v kontrastu se mnou. Zvlášť optikou zastřenou zamilovaností. Zvlášť když uvážíte, z jakého prostředí tento vybroušený diamant vzešel.

Kozorozi se prý vychovají sami. V tom nejspíš bude zakopaný pes, nebo tedy v tomto případě kozoroh. Ale o tom mluvit nechci.

Život mne naučil, že nejen maminka a paní učitelka, ale také Honza, moje šéfová a aplikačně technická podpora Finanční správy mají vždycky pravdu. Bez výjimky. Pokud se Vám to zdá divné, tak tomu jenom nerozumíte. Věřte mi.

Dřív než cokoli jiného jsem k němu pociťovala obdiv. Když vyrůstáte pod dohledem osoby tak vševědoucí jako je má matka, těžko na vás zanechá dojem něčí jiný široký rozhled. Honzovi se však povedlo mne takto okouzlit.

Samozřejmě mě však časem začalo dost štvát až deprimovat, že:

• nikdy nic doma nezapomene (jako třeba mobil, klíče, krabičku s obědem...),
• nikdy nezapomene ani na naše výročí nebo moje narozeniny (já pravidelně zapomínám na obojí),
• nemá problém každý večer cvičit a posilovat tělo (a to se ani nemusí přemáhat),
• brilantně ovládá umění diplomacie; svůj názor řekne, ale neurazí tím protistranu,

a hlavně:

• syrové těsto by neuždiboval, protože nedělá nic špatného jen pro osobní profit,
• pije nejradši vodu bez bublinek; alkohol, kafe nebo Colu nepije vůbec,
• nepřejídá se; dokonce po obědě vydrží čekat na dort "až trochu vytráví" i několik hodin,
• programově dodržuje pitný režim nebo i jakýkoli jiný režim, který si stanoví,
• na poli zdraví je jako doma a o radu po telefonu mu při zdravotních potížích volá celá rodina.

Ptáte-li se, jak se vedle někoho takového dá přežít, prozradím Vám, že vždy, když mě semele ten pocit méněcennosti a nedostatečnosti, upínám se na jednu vzpomínku (víc jich zatím bohužel nemám) Honzova selhání.

Tím milníkem, který mi ukázal, že snad i on může udělat chybu, a že proto mohu ve vztahu, kde si mají být dva rovni, pokračovat, byla návštěva Muzea hlavního města Prahy.

Šli jsme sem především za výstavou nazvanou Do hlubin města představující největší objevy pražské archeologie.

Procházeli jsme se expozicí archeologických nálezů od pravěku až po renesanci. Ačkoli archeologii miluji, chtěla jsem zabavit i Honzu a tak pro rozptýlení říkám: "Podívej, ty nádoby vypadají jako kravičky, viď?"

"Nojo, kraví nádoby," rozvedl naši duchaplnou konverzaci Honza.

černobílé kraví nádoby (ilustrační foto z úplně jiného muzea)

Pokračovali jsme až do středověku, kde se Honza pozastavil u řezbářské plastiky ukřižovaného Krista. Měl potřebu přepočítat, jestli starý mistr neudělal chybu v počtu Kristových žeber. Přistoupil až k nízkému zábradlí, ale žebra se mu pořád pletla. Musel si proto napřaženou rukou ukazovat, která už spočítal. To spustilo alarm. Pracovnice muzea nás pokárala a po zbytek naší návštěvy z nás nespustila oči. 

To urychlilo náš přesun do renesance. Zatímco jsem se kochala vykopanými šperky, Honza fascinovaně hleděl na další rekonstruovaný keramický džbán.

"Víš, co je zvláštní?" povídá. "Že ty kraví nádoby byly moderní a v oblibě tak dlouhou dobu - od pravěku až po renesanci".

Ne, nemyslel to jako vtip. Tak aspoň jednou jsem měla navrch! Gratulujte mi.

Zanechalo to ve mně tak hluboký dojem, že mám dodnes schovaný prospekt k oné památné výstavě konané na přelomu let 2009 a 2010.

Taky to má chudák dodnes, i po šesti letech, stále na talíři.

Že jste si pod pojmy "selhání" a "milník" představovali něco víc? Inu, já se to tak nebojím říci, protože v tomto případě si pro uchování duševního zdraví musím udělat z komára velblouda.