Často se na jiných blozích setkávám se stížnostmi na to, jak dotyčné bloggery rodiče nevedli ke sportu a jejich cesta za opojnými endorfiny vedla dlouhou oklikou. A jak by na tom mohli lépe, kdyby to měli v dětství naopak.
Přátelé, nevěřte tomu.
Vysvětlím:
Matka: tělocvičná referentka v Sokole. Otec: bývalý kulturista, posléze vášnivý cyklista.
Od narození mě otužovali spaním venku. Především v zimě na mraze.
Mladší bratr se tomu vyhnul. Proč už si máma není úplně jistá. Ne, určitě to nebylo rozmazlováním. Spíš pak začaly ty kyselé deště, smog ... jo, tím to bude vlastně ... a vítr. Ještě by ho ofouklo!
Zatímco tedy bratr spal doma, brala mě máma do sokolovny. Byla jsem tam historicky nejmladší cvičenec. Nebyly mi ani tři roky, přesto si to pamatuji. Začínalo (a v mém případě i končilo) se během kolem sokolovny. Pak možná rozcvička, to už si nevybavuji. A hned poté se šlo na cviky typu "kruhy", "koza", "kladina". Pokaždé jsem propukla v hysterický pláč a skončila po zbytek hodiny odložená na žíněnkách.
Na to se u nás v rodině často vzpomíná v duchu hesla "Barča nic nevydrží".
Mladšího bratra sokolovna nepoznamenala, protože ji mezi tím zrušili.
Sportování s tátou se mi líbilo o mnoho víc. Táta mě bral na rozličné výlety na kole, jejichž rozmanitost jsem však nikdy nedocenila, protože dopadly pokaždé stejně. Zásadní pro mě bylo, že i v sedátku nad předním kolem byciklu se dalo spát. Jenže tehdejší sedačky neměly žádné upnutí na nohy dítěte. Nožky se mi tak pohupovaly volně vzduchem a často se připletly do drátů kola. Opět na to mám živou vzpomínku. Vzbudila jsem se, když jsme už leželi ve škarpě u silnice. Táta vycentroval osmičku, vysadil mě zpátky na kolo a kladl mi na srdce: "Barborko, teď už ale vážně nesmíš usnout. Slibuješ?" Kývala jsem hlavičkou v souhlasu, ale za první zatáčkou už jsem zase klimbala ... a za další jsme se opět váleli v prachu u silnice.
Na to se u nás v rodině vzpomíná ještě častěji v duchu hesla "Barča by pořád jenom spala".
Po těchto zážitcích táta další dítě vozit odmítnul a bratr si tak spaní na kole neužil.
Když jsem nastoupila školní docházku, neváhala mě máma každý rok přihlásit na nějaký sportovní kroužek.
Zápisy do sportovních kroužků už ani bratra neminuly. S prezencí na nich už to bylo jiné. Na rozdíl ode mne totiž bratr postrádá extrémně přísné svědomí. Takže mu nic nebránilo v tom, jít za školu, natož za kroužek.
Když jsem byla v sedmé třídě, změnila se naše škola v napůl sportovní. Učitelé ve mně objevili skrytý talent k atletice utvrzovaný 6 hodinami tělocviku týdně a úročený na závodech.
Zvláštní je, že na to se u nás v rodině nevzpomíná vůbec a při posledním velkém úklidu máma nesla do popelnice i mé medaile za skok do výšky!
Brácha někdy v té době začal vyznávat své dlouholeté krédo: "vyhnu se všemu, co smrdí sportem".
A dnes?
Naposledy mě to chytlo letos na jaře. Všichni opěvovali ty zmíněné endorfiny ... a manžel nám pořídil psa. Tak jsem se rozhodla s ním běhat. Zprvu to bylo dobré. Překvapivě mi nestačili ostatní běžci na trati mezi poli v našem zapadákově, a co víc, konečně mi nestačil ani náš hyperaktivní pes. Nadšení mi vydrželo asi týden.
Věděli jste, že psům vzrůstá kondička zatraceně rychle? A věděli jste, že když si naperete břicho třešněmi, zpátky se běží opravdu hodně blbě? Přesvědčila jsem se o tom hned několikrát. Takže je to fakt. A věděli jste, že když si koupíte boty za čtyři stovky, budou vás bolet kotníky? Ale přece nedám pár tisíc za boty na něco, co ani nevím, jestli mě bude bavit. I po všech výše zmíněných zkušenostech to byl sice pokus o sport plný poznatků, nepotkala jsem ale ani jediného malinkého endorfínka. Do teď teda nevím, co přesně to je.
Co ale po tom všem vím jistě je, že:
- pokud okolní teplota nedosahuje aspoň 30°C, je mi zima,
- když vidím kruhy či jinou gymnastickou pomůcku, chce se mi brečet,
- zbožňuji svištět si to na silničním kole (a logicky tak po silnici) krajinou, což je však neslučitelná aktivita s přežitím švýcarského ovčáka.
Jak to dopadlo s bratrem?
Dospěl (podle občanského průkazu), vyrostl (skoro 2 metry; beztak to má z toho každovečerního půllitru kakaa) a ve sportu se nakonec našel. Fandit mu můžete taky a to na FB Dirt park Suchdol.
Jak zpívá Nohavica, "z toho plyne poučení hoj hoj pro všecky", že nucení se do sportu, vám radost z pohybu nezaručí a naopak si třeba oblíbíte něco, u čeho jste si původně mysleli, že se dá akorát tak spát.
Pak si jen dejte bacha, ať vám to nezmaří něco velkého, chlupatého a nehorázně roztomilého (čímž nemyslím manžela, i když ...).
Žádné komentáře:
Okomentovat