První rande miss naivky

Jestli si tohle někdy přečtou mí rodiče, tak se zabíjí a hned potom zabijí mě. Přesně v tomto pořadí. Vím to, protože jako rodič bych udělala totéž.

Moje první rande byla učebnicovými příklady toho, do čeho by se mladé dívky neměly pouštět. Protože při mně stál celý regiment strážných andělů, můžu se s Vámi dnes, s dostatečným časovým odstupem, podělit o příběhy své někdejší nezměrné prostomyslnosti.

Za široko daleko nejnaivnější stvoření se považuji ještě dnes. Jak proto nazvat své chování v době okolo svých 18 let věku ani nevím. V té době jsem podstupovala aktivitu zvanou randění. 

Kozorozi, krávy, komáři a velbloudi

Ačkoli mne lidé často označují za bytost éterickou, elfku, vílu ..., jsem člověk a proto tvor chybující. To vás asi nepřekvapí. Kdo se s tím těžko smiřuje je můj muž. Stále, přes jeho nepochopení, opakuji dokola ty samé chyby:

• Při pečení ochutnávám těsto, a pak je mi špatně.
• Při únavě piji nekvalitní rozpustnou kávu, a pak je mi špatně.
• Přejídám se třešní, broskví, whatever, a pak je mi špatně.
• Málo piju, a pak je mi špatně.
• Když je mi špatně, nevezmu si prášek a je mi i nadále špatně.

V tomto výčtu bych mohla pokračovat dál, ale nechci Vás uvádět v omyl, že je mi nějak často špatně. To se prostě tak občas stane. Znáte to, ne?

Prvních pár let se mě Honza láskyplně ptal "miláčku, proč to děláš?" a doprovodil to soustrastným výrazem obličeje.

Pak pochopil, že nedostane adekvátní odpověď a mé výpadky racionálnosti přechází jen s výmluvným gestem své okouzlující mimiky. Soucit však nahradilo něco, co čtu jako "jsi fakt trdlo".

Svatební dar za všechny slevy

Když se v práci rozkřiklo, že se budu vdávat, začala ihned má nejbližší kolegyně s nadšením sobě vlastním projíždět slevové portály a hledat vhodný svatební dar.

Když výběr zúžila na dvě možnosti, nenápadně se mě zeptala: "Víkendový pobyt nebo romantickou večeři?"

Po zralé úvaze, že by nám přes víkend nikdo nechtěl hlídat psa, padla volba na večeři.

Deset týdnů po svatbě, v nejzazším termínu, jaký voucher dovoloval, jsme náš dar užili. Poukaz sliboval pětichodovou večeři s nejasným koncem ...

Začalo to dobře - hodinkou jízdy v klimatizovaném autě. To je tak, když Honza hraje oblíbenou hru s navigací "říkáš-li doprava, vezmu to doleva".

Na místě se Honza hned usadil na lavičku venku a já šla vyjednat potřebné. Slečna recepční mě hned odzbrojila otázkou, zda chceme jako pátý chod kávu nebo budeme pátým chodem my - pro malé piraňky.

Rybiček se od začátku Honza bál. Co na to říct, vzala jsem si bábovku, ale pozdě bycha honit.

Váhavě odpovídám: "Noo, my kafe nepijeme".

"Dobře, tak vám rezervuji rybičky na 18:30."

Aspoň se muž zocelí, říkám si, a následně za to od něj dostávám vynadáno - jen mírně samozřejmě.

Jak jsem si pořídila záclony

Ať už se narodíte do jakéhokoli prostředí, nepřijde vám divné. Berete ho za normu.

Tarahumantským indiánům tak jistě nepřipadalo divné chodit nazí. Aspoň dokud se nepřihnali jezuité z Evropy.

V Čechách 20. století, kde má křesťanství dlouhou tradici, mi trochu divné chodit doma nahá připadalo. 

Ne, nebojte se, nijak moc jsem doma nahá nechodila (ani ostatní členové rodiny). Jen sem-tam. Obvykle když jsem si zapomněla před koupelí osušku na radiátoru v kuchyni. Z koupelny se šlo do kuchyně přes předsíň a obě zmíněné místnosti v přízemí skýtaly výhled do zahrad sousedů a na ulici skrze okna bez záclon. Podle mámy jsme byli taková holandská domácnost, která se prý nemá za co stydět. Táta si zase pochvaloval krásný rozhled (za použití dalekohledu až na několik set metrů vzdálenou opalující se sousedku za řekou). 

Když jsem pak řvala v koupelně, ať mi někdo přinese osušku, že se stydím si pro ni jít promenádou kolem všech těch oken, namítal táta pokaždé: "Kdo by se na tebe prosimtě koukal?". 

Ačkoli mi doma tak často opakovali, že na mě nikdo ze sousedů ani kolemdoucích zvědavý nebude, přijímala jsem tento fakt za sobě vlastní jen pozvolna. Zachovala jsem si ještě krapet toho zdravého studu.

Poslední ostych padl, když mi "to víš, na chodníku stojí celý město, aby se na tebe podívalo" ironicky opakoval manžel při každé příležitosti, kdy jsem z koupelny volala o přinešení osušky z radiátoru v ložnici. 

Miluji tě, dokud mě nic nebolí

Muž nemusí být kutil a nemusí umět opravit kapající kohoutek, pračku, nebo z krabičky zápalek a sichrhajcky sestrojit raketoplán. Potom ale musí umět vydělat dost peněz na to, aby si zaplatil někoho, kdo to umí. V tom mám jasno.

Obdivovala jsem na svém muži, že - ačkoli jakožto prototyp panelákového člověka - se nebál pustit se do oprav všeho druhu a vždycky si nějak poradil.

Jenže pak mu milosrdný osud seslal mě a se mnou i celou mou kutilskou rodinu. A v neposlední řadě tchyni, která ví všechno (a co neví, si vymyslí).

Inteligence se mému drahému upřít nedá. A tak brzy zjistil, že proč by se do čehokoli montoval, když kdokoli z nově nabytého příbuzenstva to zvládne taky.

Rady kolegyň "chceš-li, aby muž pracoval v domácnosti, začni se do toho vrtat sama a uvidíš, jak se bude moct přetrhnout" byly u nás nerealizovatelné.

S netečností mého muže nehne nic. Ani když mu doslova teče do bot.

Co je to ten endorfin?

Často se na jiných blozích setkávám se stížnostmi na to, jak dotyčné bloggery rodiče nevedli ke sportu a jejich cesta za opojnými endorfiny vedla dlouhou oklikou. A jak by na tom mohli lépe, kdyby to měli v dětství naopak.

Přátelé, nevěřte tomu.

Vysvětlím:

Matka: tělocvičná referentka v Sokole. Otec: bývalý kulturista, posléze vášnivý cyklista. 

Jak sbalit muže

"Tak jsem dneska potkala Martinu. Představ si, konečně se vyhrabala z porozchodový depky, začala se dokonce malovat a nosí šaty. Jde fakt do sebe. Asi chce ulovit nějakýho chlapa," líčím jako obvykle večer manželovi ty nejpodstatnější zážitky z uplynulého dne cestou domů.

Manžel se na mě zahledí. Svádí boj se svým svědomím, jestli něco říct nebo taktně mlčet, ale nakonec promluví: "K tomu můžu říct jen jedno: obalem to nevylepší."

"No počkej. Víš kolik sbalím chlapů jenom na vzhled?" snažím se vzbudit žárlivost neprůstřelnou lží. "Tebe jsem přece taky sbalila na vzhled."

Freudova teorie v praxi aneb hlavně že je to na koho svést

Možná to má ze studií psychologie, každopádně můj drahý často za své chování viní rodiče. I nyní, pár let po třicítce. Pokaždé namítám "neřeš to, to už je tak dávno" a myslím si něco o alibismu až na půdu.

Jenže co když je to pravda? Co když na tom Freudovi něco je?

Při střetu s vedením vlastní domácnosti si všímám věcí, za které by mě mí šetřiví a ryze praktičtí rodiče určitě nepochválili. Ba dokonce jsem si jistá, že některé by mi zakázali nebo se mi za ně vysmáli. Mám na mysli například to, že:

• si denně myji vlasy,
• myji nádobí pod tekoucí vodou a ještě k tomu v rukavicích, 
• vlastním 12 párů lodiček (ostatní boty nepočítaje). 

To vše bych také klidně mohla svést na rodiče.

Chuť na okurky a špinavý vozík

Poháněna plným nasazením a zdravým stresem v práci nemlsám. Vlastně tam nepotřebuji jíst vůbec. O to víc mě honí mlsná, jen co se se mnou rozloučí vrátný a zaklapnou se za mnou prosklené dveře.

Rozmarýnové tyčinky, blaťácké zlato s oříšky, kyselé okurčičky, sušené švestičky ... 

Jen pár dobrůtek nakoupím, a hned domů za psem poběžím. Zapřená do šmajdajícího vozíku v nejvyšší rychlosti, jakou igelit namotaný v pravém předním kolečku dovolí, probíhám regály Kauflandu. Boty mi kloužou, ale neúnavně se ženu k pokladně s vidinou kyselých okurek v žaludku. 

"Máte špinavý vozík," vytrhuje mě z bloumání nad kombinací chuti okurek a švestek pokladní.

Na šacování typu otevírání krabiček zubních past, rozkládání vozíku nebo listování novinami jsem si tu už zvykla, ale jak pokračovat v této konverzaci netuším. Střílím okem po košíku a vskutku. To v rohu, co se mi dosud jevilo jako vada povrchové úpravy kovu vozíku je asi vážně špína.

"Zajděte si s ním na informace a dostanete dárek," pokračuje pokladní.

Netaktní jsem po babičce

Jak člověk stárne, přehodnocuje své priority. To je jasné. Například v jistém věku usoudíte, že nemá smysl chodit kolem horké kaše a je lepší říct všechno pěkně na rovinu.

U mojí babičky se to zlomilo krátce po devadesátce. 

Vlastně se jí toho tehdy zlomilo víc. Kromě přístupu k okolí ještě kyčel v krčku. Když zranění překonala, chodili s ní táta a strejda střídavě v rámci rehabilitací na procházky. Tu sobotu kráčela babička s mými rodiči po chodníku domů z procházky. Strejda s tetou jeli zrovna v autě okolo. Když viděli babičku, zabrzdili. Strejda stáhnul okýnko a srdečně pozdravil.

"Františku, proboha, co Ti je? Jsi nemocný?" vytřeštila babička oči na strejdu sedícího v autě.

Všichni přítomní se na sebe nechápavě dívali. Pak prohlíželi strejdu, co by mu jako mělo být. A zase koukali jeden na druhého v naději, že snad někdo pochopil, co babička myslela.

"Ne, nic mi není," odpověděl po chvíli stejda rozpačitě.

"Tak proč máš pod košilí na bříšku ten polštářek?" ptala se dál s nevinou upřimností babička.

Zásnuby jako ze sna

Asi víte, jak to v mysli mladých slečen chodí. Dospívající dívky si představují žádost o ruku s klečícím partnerem u nohou, svíčkami všude, hudbou a potoky slz dojetí.

U mě to bylo trošku jinak. Když si sousedka Petra hrála u okna se záclonami na nevěstu, já vařila tátovi kafíčko a hrála si na sekretářku. Když si Petra lakovala nehty a četla Bravíčko, já skákala přes smetáček s lopatkou, protože podmetené dívky se prý nikdy nevdají. 

Naneštěstí muž, k němuž jsem si nakonec našla cestu, byl svatbami doslova posedlý.

Už 6 let před naší svatbou za mnou přišel rovnou s tím, že si mě chce vzít. Neformálně se mě pak ptal "vezmeš si mě?" vcelku pravidelně. "Jo, tak uvidíme za rok ..." odpovídala jsem ledabyle a diplomaticky pokaždé.

S postupem času a sebedůvěry se mi však pod čepec chtělo méně a méně. Osvětlovala jsem partnerovi, jak je svatba zbytečná a jediné, co mě k ní motivuje, je jeho vroucné přání být ženatý. Co bych pro něj já dobračka neudělala, žejo?

Nechápejte mě špatně - nevadilo mi být oficiálně jeho ženou. V sobě jsem ano našemu společnému životu řekla už dávno. Protože pokud mě někdo dokáže 6 let snášet tak dobře, aby si mě i po té době chtěl vzít, zaslouží si, abych ho trápila svou přítomností i nadále. Ale těch cirátu okolo ...

Stigmata předurčující vysokou politiku

Prý bych měla napsat něco úvodem. Na to moc nejsem. Doufám, že za mě budou lépe mluvit mé budoucí příspěvky, ale udělám si teď náskok. Když si totiž oblíbím nějaký blog, pátrám po tom, kdo jej vytesal do kamene vyťukal do klávesnice. A protože vím (nebo aspoň doufám), že v tom nejsem sama, zprostředkuji Vám teď něco málo o začátcích osobní historie té, která pro srandu králíkům píše blog Pro srandu králíkům.

Jako první vnouče všech čtyř prarodičů jsem se narodila do teplého červnového večera roku 1988.

Vůdcem Sovětského svazu byl v té době Michail Sergejevič Gorbačov. Pán s pigmentovou skvrnou na hlavě.

Jak milé překvapení tehdy musela zažívat má matka, když uzřela své novorozené dítě, rovněž s pigmentovou skvrnou na hlavě (a druhou na pravém koleni), snad ani nelze dostatečně barvitě popsat.