Muž nemusí být kutil a nemusí umět opravit kapající kohoutek, pračku, nebo z krabičky zápalek a sichrhajcky sestrojit raketoplán. Potom ale musí umět vydělat dost peněz na to, aby si zaplatil někoho, kdo to umí. V tom mám jasno.
Obdivovala jsem na svém muži, že - ačkoli jakožto prototyp panelákového člověka - se nebál pustit se do oprav všeho druhu a vždycky si nějak poradil.
Jenže pak mu milosrdný osud seslal mě a se mnou i celou mou kutilskou rodinu. A v neposlední řadě tchyni, která ví všechno (a co neví, si vymyslí).
Inteligence se mému drahému upřít nedá. A tak brzy zjistil, že proč by se do čehokoli montoval, když kdokoli z nově nabytého příbuzenstva to zvládne taky.
Rady kolegyň "chceš-li, aby muž pracoval v domácnosti, začni se do toho vrtat sama a uvidíš, jak se bude moct přetrhnout" byly u nás nerealizovatelné.
S netečností mého muže nehne nic. Ani když mu doslova teče do bot.
Ten den jsem si dovolila onemocnět. Doplazila jsem se domů a tešila se na sprchu a peřiny.
Vejdu do domu, odložím kabát a boty a pokračuji do obýváku, kde si můj drahý užívá odpolední pohody u počítače. Když pozdravím, otočí se na mě: "Miláčku!" Oči mu div nevypadnou z důlků.
"Ve sklepě teče voda," pokračuje vyděšeně.
To ne, zrovna dneska, když potřebuji horkou sprchu víc než kdy jindy? Ale počkat, přece by do teď neseděl tak klidně, kdyby se blížila potopa. "Bezva, a jak jsi to do teď řešil?" zjišťuji.
"Noo, vylil jsem jeden kýbl a postavil tam druhý." Většího flegmatika aby pohledal.
Super, že jsi s tím počkal na mě, myslím si. "A kde to teče? Za měřákem nebo před?" ptám se dál na ekonomické škody.
"Já nevim, prostě tam u kohoutu."
S křečí v břiše a hlavou na střepy lezu do sklepa. Na zemi je voda, v kýblu je voda a voda stříká kolem kohoutu. Vyhodnocuji situaci a nejdůležitější se mi stále jeví má potřeba opaření se ve sprše. Musím postupovat rychle, dokud voda teče i jinde než jen ve sklepě.
Můj učitel religionistiky mi jednou cestou ze školy ve vlaku řekl, ať nevěřím mužům, když říkají, že mě milují tak, že na mě myslí každou minutou svého bytí. Prý stačí, aby je rozbolelo břicho nebo zub a rázem se upírají jen na své bolístky a láska je ta tam.
Právě jsem zjistila, že to funguje i naopak.
"Co budeme dělat?" ptá se muž na postup velícího důstojníka domácnosti.
"Já jdu spát a ty to vyřeš."
"Jak?"
"Tak prvně někomu zavolej. Pro začátek třeba mámě," volám už ze sprchového koutu.
Máma to nebrala, vzal to táta a s nápovědou na telefonu můj šikula zvládl kohout opravit. Já jsem se mezi tím vyspala do růžova a už zase myslím každou minutou jen a jen na něj!
Žádné komentáře:
Okomentovat