Žádost o ruku jako odměna za pokus o vraždu

O fatálních následcích mého školícího pobytu na Moravě vyprávěl již druhý příspěvek na tomto blogu. Vyjádřila jsem tam mimo jiné údiv nad tím, že můj rozvážný partner se opravdu rychle rozhodl si mne vzít. Dnes vám povím o tom, co ho tehdy téměř doslova nakoplo k této akci.

Jestli tak jako já nesnášíte filmy či knihy střídající časové roviny, omlouvám se. Dnes tímto stylem budu vyprávět.

Nejsem nijak dojímavý typ a slzy do očí mi nejčastěji vhání průvan v metru. Na konci události, o níž vám dnes povím, jsem však stála jako opařená a se slzami na krajíčku. Tu středeční noc jsem totiž na baru školícího centra kdesi stovky kilometrů od domova svým kolegyním líčila, kterak jsem před třemi dny málem zabila svého životního partnera.

Na školení jsem odjela v pondělí ráno. V úterý mi přítel do telefonu sděloval, že štěně je v pořádku, navařené zásoby jídla zatím dostačují, ale při jejich ohřevu zlobí mikrovlnka. "Hmm, to je divný, tak ji radši už nezapínej a ohřej si to na plotně," navrhovala jsem.

Další den, tedy ve středu, volal přítel znovu. "Zlatí, je to fakt divný, mikrovlnka nefunguje a už nesvítí ani lustr v kuchyni." Ihned mi blesklo hlavou, že oba problémy, ač se týkají kuchyně, spolu nemohou souviset skrze vypadlou část jističe, protože kuchyň-zásuvky a kuchyň-světla jsou dva různé okruhy. Tak to taky líčím partnerovi do telefonu a jsem na sebe coby dceru z ryze elektrikářské rodiny fakt pyšná.

precizní dělení okruhů na našem elektroměru je zásluhou mého přešikovného tatínka

"Jasně, taky si myslím, že závada bude někde jinde..." souhlasil Honza.

Na cestě k baráku!

Sprostě mluvím maximálně dvakrát do roka. V ten moment jsem tak vyčerpala zásobu těch úlevných vulgarit na několik let dopředu.

Supermuf, hrdina domácích prací

Včera se mi to přihodilo zas. Pohltila mě postel. Je nejmagičtějším kusem nábytku. Když se zamyslím, dochází mi, že už její původ je obestřen tajemstvím.

Byla levná, ale dost vysoká, aby se pod ni v budoucnu vešlo dost krámů. Splnila tak dvě kritéria, která jsem měla pro nákup postele. Koupila jsem ji přes Aukro od truhláře, který mi ji na vlastní náklady přivezl až domů několik set kilometrů. Nedodal k ní však žádný návod, jak ji smontovat, ale přislíbil jej poslat e-mailem. Když jsme si pak (stále bez návodu) při montáži nevěděli rady, e-mail pana truhláře už nefungoval a na Aukru po něm nebylo ani památky.

Zbyla nám jen kouzelná postel. Má tu schopnost, že často, když jdu kolem ní, záhadným způsobem mě k sobě přivábí, já do ní upadnu a spím a spím a spím a nic a nikdo mě nevzbudí.

To je ale jen půlka kouzla. Zatímco já spím, u nás v bytě se zjevuje hrdina domácích prací, kterému říkáme Supermuf.

Supermuf se vlastně tak docela nezjevuje, jako se v něj mění můj manžel, přezdívaný Muf. Přišla jsem na to tak, že jej občas něco usvědčilo, že si Supermuf k provedení domácích prací půjčil manželovo tělo. Manžel sám o sobě by se však domácích prací nikdy dobrovolně nedotkl, na to ho znám příliš dobře a žádám příliš marně.

Pes: očekávání vs. realita

Největší kočkomil pod sluncem s odporem vůči psům, tedy já, se stane psí paničkou? No dobře, když už jsem se do toho nechala vmanévrovat - o tom jak a kým (i když to kým je asi jasné) Vám povím příště -, tak se té role ujmu s grácií, říkala jsem si. Každopádně na sobě nedám znát, že porušuji své celoživotní krédo a zásadu, že to páchnoucí chlupící stvoření mi nesmí přes práh. Když už to musí být, budu se tvářit radostně. Ostatně, existují okolnosti, které mi k tomu dopomohou.

Očekávala jsem totiž:

Potvrzení si své neústupnosti

Psí oči ať si zkouší, jak chce. Já nepovolím, to vím jistě! Od linky nikdy nic nedostane... neboť ani k lince se nedostane, protože jen když budou mrazy, že by psa nevyhnal, bude smět do předsíně. Jinak bude venku. A basta.

Relax duševní

Budeme se procházet po lesích, sedět na pařezu na mém oblíbeném místě, chytat lelky a "povídat si" o nesmrtelnosti chrousta.

Relax fyzický

Kvůli psovi odložím oblíbené silniční kolo a vezmu na milost kolo horské a budu vyrážet na vyjížďky mezi poli a lesy v okolí v doprovodu psa běžícího vzorně vedle kola.

Promenádu ulicemi maloměsta

Obuji si ty nejvyšší lodičky, obléknu šaty a klobouk, který je příliš výstřední na to, abych jej nosila do práce a po pečlivě vydlážděných chodnících našeho maloměsta vyrazím pomalým krokem s načesaným psem vykračujícím po mém boku na povoleném vodítku. Řeči typu „tuhle roztrhanou bundu ještě nevyhodím, na procházky se psem bude dobrá“ mi budou i nadále k smíchu.

Uvolněná punčocha byl jediný oděvní problém, který jsem si připouštěla.

Kdo máte zkušenosti se psy, asi tušíte, že realita chování psa je mnohem méně lyrická a že se mi pramálo z mého očekávání splnilo.

Úsměvy namísto slz

Mé dětství bylo nádherné. Dokud s námi byla máma doma, chodili jsme denně navštěvovat prarodiče. Pak jsme u nich trávili víkendy a prázdniny. Děda kutil všelicos v dílně. Babička zase obhospodařovala skleník, zahradu a záhony květin i zeleniny. Společně pěstovali mnoho plodin na poli a chovali zvířata, která se nesměla pojmenovat, protože byla na jídlo.

Dětství, to je pro mě bezstarostný čas u prarodičů prodchnutý vůněmi zapařené země ve skleníku, trávy a sena pro králíky, čerstvě namletého šrotu pro drůbež, brambor vařených ve slupce pro prase, chutěmi žlutých rajčat (která pro mě babička pěstovala, protože červená mi nechutnala), zmrzliny z právě dozrálých jahod, pečených malých brambůrků s pažitkou, všech těch zabíjačkových dobrot a mnoha a mnoha dalšího…

Tolik jsem to všechno milovala!