Včera se mi to přihodilo zas. Pohltila mě postel. Je
nejmagičtějším kusem nábytku. Když se zamyslím, dochází mi, že už její původ je
obestřen tajemstvím.
Byla levná, ale dost vysoká, aby se pod ni v budoucnu vešlo
dost krámů. Splnila tak dvě kritéria, která jsem měla pro nákup postele. Koupila
jsem ji přes Aukro od truhláře, který mi ji na vlastní náklady přivezl až domů
několik set kilometrů. Nedodal k ní však žádný návod, jak ji smontovat,
ale přislíbil jej poslat e-mailem. Když
jsme si pak (stále bez návodu) při montáži nevěděli rady, e-mail pana truhláře
už nefungoval a na Aukru po něm nebylo ani památky.
Zbyla nám jen kouzelná postel. Má tu schopnost, že často,
když jdu kolem ní, záhadným způsobem mě k sobě přivábí, já do ní upadnu a
spím a spím a spím a nic a nikdo mě nevzbudí.
To je ale jen půlka kouzla. Zatímco já spím, u nás v bytě
se zjevuje hrdina domácích prací, kterému říkáme Supermuf.
Supermuf se
vlastně tak docela nezjevuje, jako se v něj mění můj manžel, přezdívaný
Muf. Přišla jsem na to tak, že jej občas něco usvědčilo, že si Supermuf k provedení domácích prací
půjčil manželovo tělo. Manžel sám o sobě by se však domácích prací nikdy
dobrovolně nedotkl, na to ho znám příliš dobře a žádám příliš marně.
Nicméně včera už si i manžel všiml, že psí miska je
nechutně špinavá. Jal se zaschlé žrádlo umývat navlhčenými papírovými utěrkami,
přičemž jen ten humus roztíral okolo. „Opravdu nechceš použít ten kartáček?“
ptala jsem se vtíravě, kdyby si jako nevšimnul kartáčku, který jsem mu v úvodu
jeho akce podstrčila.
Manžel na mě vrhnul pohled, který mě mohl zabít nebo mi
aspoň vážně ublížit. Abych tomu laseru unikla, uskočila jsem a zavřela se do
ložnice.
Manžel šel za mnou. Klidnější a s úsměvem pravil: „Víš
proč Supermuf nikdy nechodí, když jsi
při vědomí?“
Koukala jsem nechápavě. Jak to mám, kruci, vědět? Nikdy jsem
ho ani neviděla.
„Protože používá velmi nestandardní postupy, se kterými bys
určitě nesouhlasila,“ vysvětlil mi manžel. Já při tom už seděla na posteli a
navlékala si ponožky.
Mohlo by to teď vypadat, že jsem šla spát záměrně, ale
pravdou je, že magie zase zajiskřila a postel mě v ten moment znehybnila.
Bylo po šesté hodině odpolední a já usnula v pozici napříč přes postel, s nohama
v ponožkách spadajícíma na zem. Pak už si jen vybavuji, že jsem se v
polospánku otočila – prvně nohama na polštář jako Pipi Dlouhá punčocha, a pak
správně, hlavou na polštář a přikryla.
Vzbudila jsem se až někdy kolem čtvrté hodiny ranní dnešního
dne, a protože jsem očekávala brzké vyzvánění budíku na mobilu, vydala jsem se
po bytě hledat mobil. Povšimla jsem si při tom, že je vyluxováno, snad i
vytřeno. Zarazilo mě to, ale přeci jen byly 4 hodiny, takže jsem šla zpátky do
postele a moc nad tím nebádala.
O hodinu a půl později jsme již vstávali do práce. Muž šel
vypustit psa na zahradu a posteskl si: „Už je tam zas nasněžíno, a to jsem
ještě v 11 večer odmetl všechny cestičky.“
Žasla jsem nad jeho pílí: „Proč jsi proboha zametal ještě v 11?“
Nedocházelo mi, že tu byl Supermuf!
„Já jsem stejně šel ven s košem,“ odpovídal ledabyle.
„A proč jsi chodil s košem?“
„Protože jsem tam vyhodil pytlík z vysavače?“
„Proč jsi tam vyhazoval pytlík z vysavače? Tys vysával?
Proč takhle v noci?“
„Noo… víš… já jsem rozbil žárovku v kuchyni,“ mumlal a bál se mi podívat do očí.
„Jakto? Vždyť tam byla pár dní, to už nefungovala?“
„Vydávala divné zvuky, tak jsem ji přitáhnul, to nepomohlo,
tak jsem ji sundal… a víš, jak jsi říkala, že na ni nemám sahat zespoda? Tak já
ji tak vzal a ona mi vyklouzla,“ popisoval manžel své noční dobrodružství.
„Doufám, žes´ to vyluxoval fakt důkladně,“ dělala jsem si
starost o psí tlapky.
„Jo, neboj. Jenže jsem si pak přečetl na internetu, že tyhle
žárovky obsahují rtuť a nemají se vysávat, ale vytřít a místnost vyvětrat. Tak
jsem ještě vytíral a větral.“
Shrnuto podtrženo: já se na dnešek báječně vyspala a
probudila se do uklizeného a vyvětraného bytu, a v neposlední řadě jsem
pochopila, co včera manžel myslel těmi nestandardními postupy.
Žádné komentáře:
Okomentovat