Když se v práci rozkřiklo, že se budu vdávat, začala ihned má nejbližší kolegyně s nadšením sobě vlastním projíždět slevové portály a hledat vhodný svatební dar.
Když výběr zúžila na dvě možnosti, nenápadně se mě zeptala: "Víkendový pobyt nebo romantickou večeři?"
Po zralé úvaze, že by nám přes víkend nikdo nechtěl hlídat psa, padla volba na večeři.
Deset týdnů po svatbě, v nejzazším termínu, jaký voucher dovoloval, jsme náš dar užili. Poukaz sliboval pětichodovou večeři s nejasným koncem ...
Začalo to dobře - hodinkou jízdy v klimatizovaném autě. To je tak, když Honza hraje oblíbenou hru s navigací "říkáš-li doprava, vezmu to doleva".
Na místě se Honza hned usadil na lavičku venku a já šla vyjednat potřebné. Slečna recepční mě hned odzbrojila otázkou, zda chceme jako pátý chod kávu nebo budeme pátým chodem my - pro malé piraňky.
Rybiček se od začátku Honza bál. Co na to říct, vzala jsem si bábovku, ale pozdě bycha honit.
Váhavě odpovídám: "Noo, my kafe nepijeme".
"Dobře, tak vám rezervuji rybičky na 18:30."
Aspoň se muž zocelí, říkám si, a následně za to od něj dostávám vynadáno - jen mírně samozřejmě.
Pak už sedíme v restauraci, nosí nám jednotlivé chody a mezi sousty se je pro kolegyně snažíme fotograficky dokumentovat.
Předkrm - nivové kuličky, polévka - brokolicová v šálku, hl. chod - avizované hovězí se nekoná, byl to vepř jako prase, ale to nám nevadí; a na závěr ovocný salát.
V následujících pěti minutách strávených čekáním na rybičky mě Honza přemlouvá, abychom odjeli, že pokousat se můžeme nechat doma psem.
"Ne, holky v práci budou chtít vědět, jaké to bylo". Dva měsíce po svatbě ještě zvládám nedělat kompromisy.
To už na Honzu mává vnadná recepční a on jí běží vstříc se slovy, že rybičky už jsou připraveny. Nechápu, kde se v něm bere najednou to nadšení a při snaze jej dostinhou ztrácím podpatek na historizující dlažbě. Popelky neznalý manžel se ani neotočí běží dál ... Když dorazím do místnosti s akvárii, Honza je již v družném rozhovoru s recepční a poučuje mě pak místo ní, jak mám mezi rybičky vstoupit.
Dobře, teď mu to ty rybky vrátí za mě, říkám si.
Strkáme nohy do akvárií. Voda příjemně chladí. Ale co to? Rybky, které jsou nápadně podobné těm masožravým sumcům, co u našich v akvárku zlikvidovali veškerou jinou faunu, jdou fakt po mně!
"Jehé, to je super, to tak lochtá, ale koušou mě nějak málo, asi už jsou nažraný" chechtá se Honza, zatímco já vynakládám veškeré soustředění na to, kam uhnout nohama, aby mě ty lidožravý mrchy nesežraly.
"Uááááá!" řvu výmluvně a při hbitém výkopu pravé zadní.
"Co blbneš sakra?" ptá se zmáčený Honza.
"Promiň, to byl reflex."
Nutno dodat, že výkop mám solidní. Nevím, jestli jsem zvládla mimo pocákání Honzy a všeho kolem taky zneškodnit tu piraňu, co mě hryzla do chodidla, ale tím pro mne wellness skončilo a už jsem raději jen zpovzdálí fotila Honzu, jak si lebedí.
Ehm, kdo že říkal něco o bábovkách? Já určitě ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat