Poháněna plným nasazením a zdravým stresem v práci nemlsám. Vlastně tam nepotřebuji jíst vůbec. O to víc mě honí mlsná, jen co se se mnou rozloučí vrátný a zaklapnou se za mnou prosklené dveře.
Rozmarýnové tyčinky, blaťácké zlato s oříšky, kyselé okurčičky, sušené švestičky ...
Jen pár dobrůtek nakoupím, a hned domů za psem poběžím. Zapřená do šmajdajícího vozíku v nejvyšší rychlosti, jakou igelit namotaný v pravém předním kolečku dovolí, probíhám regály Kauflandu. Boty mi kloužou, ale neúnavně se ženu k pokladně s vidinou kyselých okurek v žaludku.
"Máte špinavý vozík," vytrhuje mě z bloumání nad kombinací chuti okurek a švestek pokladní.
Na šacování typu otevírání krabiček zubních past, rozkládání vozíku nebo listování novinami jsem si tu už zvykla, ale jak pokračovat v této konverzaci netuším. Střílím okem po košíku a vskutku. To v rohu, co se mi dosud jevilo jako vada povrchové úpravy kovu vozíku je asi vážně špína.
"Zajděte si s ním na informace a dostanete dárek," pokračuje pokladní.
"Dárek?" ptám se nechápavě. "Proč?"
"Máte špinavý vozík. Jako omluvu vám na informacích dají dárek."
"Děkuju." Na víc se nezmůžu a chci hlavně už jít domů jíst ty okurky, vozík-nevozík.
"A co to jako bude za dárek?" ptá se nakonec mé chamtivé já.
"Nějaká čokoláda nebo tak," slibuje pokladní.
Super! Mléčnou zbožňuji. Ta bude k okurkám výborná. Lepší než švestky. No, i hořkou nepohrdnu, když je to zadarmo, žejo.
To už stojím u infa. Slečna "infařka" si mě nevšímá.
"Dobrý den!" Snažím se být průrazná, jak si to doba žádá.
Odpoví mi nechápavý pohled bez náznaku úsměvu. "Dobrý den."
"Poslali mě sem od pokladny, abych Vám ukázala tenhle vozík."
Další nechápavý pohled.
"Prý dostanu dárek, protože je špinavý."
Infařka jen kývne hlavou. Následuje jeden telefonát, druhý, třetí... Stojím u infa a už si vážně připadám jako trubka. Ale chuť na okurky střídá chuť na tu slíbenou čokoládu. Chápu, že sehnat někoho na úklid vozíku je logisticky náročné. Taky vím, že kdo si počká, ten se (čokolády) dočká!
Infařka položí telefon a opět na mě upírá tázavý pohled.
Tak teď si už připadám nejen jako trubka, ale taky jako pitomec. "Prý dostanu nějaký dárek," připomínám se nenápadně. "Aha, no jasně." Otočí se a napřáhne ke mně ruku. Vypadá prázdná - neboli čokoládu do dlaně neschováš. Pak si všímám, že v ní drží klíčenku.
Mé zklamání je hořčí než čokoláda na vaření a kyselejší než ty zatracené okurky. Mé nenasytné já dostalo políček. Jsem vyléčená ze vší lačnosti a chci se hlavně rychle vypařit bez další újmy na sebevědomí.
"Víte, já bych ještě chtěla ten žeton," nedám pokoj a ukazuji na svůj kovový žeton se znamením zvěrokruhu zaseklý ve špinavém nákupním vozíku.
"Tam máte žeton," odpovídá infařka tentokráte už nadšeně a evidentně má na mysli plastový kauflanďácký žeton skrytý v dárkové klíčence.
"Jo, ale já chci ten svůj tady z toho vozíku," vysvětluji a stále čekám, že pro vozík si přijde pracovník úklidu.
"Vozík vraťte a normálně si žeton vemte..." vysvětluje infařka s úšklebkem.
Dobře, potvrzeno. Jsem asi vážně trubka a pitomec. Jinak už nevím ... Kdo další získal klíčenku za ten samý špinavý vozík, nechť se přihlásí.
Žádné komentáře:
Okomentovat